ZŠ Buttulova

Úspěšný zájezd Kvítku do Maďarska

            Začátek školního roku znamená v našem pěveckém sboru také začátek nové sezony. Letos byl však úplně jiný než v předchozích letech. Žádné pozvolné zahájení, ale pěkně ostrý start. Už 19. září nás totiž čekal dlouho chystaný zájezd do maďarského města Tiszafüred. Takže naladit hlásky a cvičit, ať si v cizině neuděláme ostudu. Moc času jsme sice neměli, ale věřili jsme, že zúročíme všechno, co jsme stihli nacvičit před prázdninami. Ještě zařídit všechny nezbytnosti, vyměnit pár forintů na suvenýry a už se jen těšit.

            Konečně jsme se dočkali. V pátek 19. září ráno stojí pan řidič Toma s autobusem před školou a my můžeme vyjet do světa. Ještě poslední zamávání maminkám (díky za krabici plnou buchet na cestu, paní Kopalová) a jedeme. Sluníčko ještě příjemně svítí a nás čeká dlouhá, desetihodinová cesta. Už na první zastávce víme, že předpověď počasí, kterou jsme sledovali, bude pravdivá. Zima bude (ještě že máme připravené bundy) a vypadá to i na déšť. Cesta ale ubíhá příjemně, takže nám ani ta dlouhá cesta nevadí. Dlouhé kolony v Budapešti (aspoň si ji z autobusu trošku prohlédneme), venku začíná pršet (ach jo) a už se blížíme k cíli. Před hotelem Pepita, kde máme být ubytovaní už nás čekají naši přátelé, díky jejichž pozvání do Tiszafüredu jedeme - dirigentka místního sboru Róza Deák a její manžel Lajos Neméth. No a také pro nás nejdůležitější člověk - pan Dr. Ander z Chotěboře, který nám pomáhá překonávat dost velké jazykové bariéry. Přivítání je velmi milé, pokoje připravené, tak rychle okouknout, kde budeme bydlet a honem na večeři. Někdo sice moc hlad nemá, protože maminky zabalily na cestu dost zásob, ale jdeme. Škoda, že kvůli dešti odpadá plánovaná večerní procházka a prohlídka města, ale snad to ještě během víkendu doženeme.

            V sobotu ráno to sice na vylepšení počasí moc nevypadá, ale my se přesto vypravujeme do Hortobágy - maďarské pusty. Nejprve si prohlédneme chovné koně (přitom poprvé zazpíváme v csárdě s pastevcem koní), potom jedeme do zooparku, kde nás překvapí, že obyčejná zvířata, jako jsou ovce, kozy, prasata, vypadají v Maďarsku trochu jinak než u nás (naštěstí už přestalo pršet) a nakonec nezbytné nákupy suvenýrů (musíme přece ty forinty utratit). A už zase nasednout do autobusu, zpátky do hotelu na oběd, po obědě krátký odpočinek a rychle se nachystat na koncert.

            Koncert se konal v místním kulturním centru u příležitosti světového dne hudby a kromě nás na něm vystoupili místní muzikanti, zpěváci a hudebníci všech věkových kategorií. My jako hosté jsme vystupovali jako první. Pan Dr. Ander nás představil a přitom slíbil posluchačům jedno překvapení na závěr. Na první písni sice ještě byla znát nervozita, ale po potlesku z nás pomalu začala opadávat a my zpívali čím dál lépe. Však také potlesk byl čím dál silnější (velký dík Martině za perfektní klavírní doprovod). No a to překvapení na závěr? Maďarská písnička Rózsa, rózsa v našem podání (prý nebylo na výslovnosti poznat, že to nezpívají Maďaři - to byla pro nás ta největší pochvala). Po téhle písni přišla moderátorka koncertu a vyzvala nás, abychom ji zazpívali ještě jednou a s námi všichni lidé v sále. Myslím, že takový potlesk jsme ještě na žádném koncertě neměli. A že nás při tom ještě natáčela televize, to se nám také ještě nikdy nestalo.

            Po koncertě ještě setkání s ostatními účinkujícími při něčem dobrém na zub a potom příjemně unavení zpátky do hotelu. Zážitků bylo za celý den dost, takže je o čem si vyprávět do pozdních nočních hodin. Ale povinnosti máme splněné a před námi už je jenom zábava.

            V neděli jsme měli naplánovaný výlet k jezeru Tisza i s projížďkou na loďkách, ale vzhledem k nepříznivému počasí nám hostitelé vymysleli náhradní program (přece jenom zpěváci si svoje zdraví a zvlášť hlasivky musí dobře chránit). Jeli jsme tedy do historického města Eger, kde jsme měli naplánovanou prohlídku města a varhanní koncert v bazilice. Při procházce městem ti nejzdatnější jedinci vystoupali do nejseverněji položeného původního tureckého minaretu (97 točitých úzkých schodů - druhý den pěkně bolely všechny svaly na nohou, ale ten výhled stál za to), někteří ještě utratili poslední zbytky peněz a chystali jsme se na koncert. Měli jsme velké štěstí, protože jsme se díky kamarádství dirigentky Rózy a varhaníka dostali přímo na kůr k varhanám. Pan varhaník nám o nich velice zajímavě povyprávěl, předvedl nám jejich zvuk a mohli jsme zblízka vidět, jak se na varhany hraje (rukama, to jsme věděli všichni, ale vidět i virtuózní hru nohama, to se poštěstilo některým z nás poprvé).

            Po návratu z Egeru do Tiszafüredu nás čekal poslední bod programu (pro některé zpěváky ten nejvíc očekávaný) - koupání v termálních lázních, kam nás pozvali jejich majitelé, manželé Ildikó a László Beranekovi. Přijetí u nich bylo také velmi milé a příjemné, připravili nám totiž ještě před koupáním pohoštění přímo v lázních. Venku sice byla dost zima, ale ve vodě teplé 36°C jsme se příjemně zahřáli. A protože jsme měli kolem sebe i dost posluchačů, hlavně německých návštěvníků lázní, zazpívali jsme si přímo v bazénu několik českých lidovek a navrch jednu maďarskou (zase jsme zažili něco poprvé a v bazénu se potlesk pěkně rozléhá). Po koupání jsme se opět písní rozloučili s našimi hostiteli a už nás čekalo závěrečné loučení. Během tohoto víkendu jsme zažili spoustu krásných věcí, poznali nová místa, nové přátele a hlavně jsme zjistili, že zpěv a hudba překoná jakékoliv hranice a jazykové bariéry.

            Poslední rozloučení, poslední dárky, poslední zamávání Lajosovi a Róze a už nastupujeme do autobusu a vydáváme se na zpáteční cestu. Ještě se zastavíme v Budapešti (v noci je krásně osvětlená a řetězový most přes Dunaj vypadá pohádkově), probudíme se při nájezdu na českou dálnici, dostaneme se do zácpy u Brna a ráno v 6 hodin vystupujeme unavení, ale plní krásných zážitků v Chotěboři před školou, kde už na nás čekají rodiče. Určitě bude co vyprávět.

Za DPS Kvítek Renáta Piklová